Alban Elfed (podzimní rovnodennost)

(23. září)

   Měsíc Cantlos a období vinné révy - Muin, přináší další z velkých svátků slavený Kelty.
   V rozličných zemích nese tento svátek různé názvy, ale ať už je to Mabon, Alban Elfed, nebo Meán Fómhair, jedná se vždy o čas uklidnění, přirovnatelný k usednutí posluchačů před stařenou, která bude vyprávět svůj příběh…

   V tomto duchu se také celý svátek skutečně nese. Měsíc vinné révy byl v keltském světě obdobím počínajícího úbytku vlády slunce a s ním spojeným bohem Lughem. Byl to však také ještě čas sklizně, období, kdy lidé konečně získávali plody své práce a zvažovali jejích užití. Bardové v tomto čase ukončovali své putování krajem a usazovali se na zimu, a právě proto byl tento čas nazván Cantlos - čas zpěvů.
   Za posvátné barvy v tento čas byly považovány zejména ty pestré, tak jako se sama Bohyně odívá v tento čas. Je pochopitelné, že v tuto dobu přechází vládá z boha Lugha na Cailleach, stařenu či také babiznu.
   Ovšem plynulost tohoto přechodu zajišťuje jiný bůh a to sám Cernunnos - korunovaný parožím.
   Cernunnos je přívětivým bohem, strážcem podsvětí a bohem hojnosti.
Plynule se tak přenáší vláda silného slunce na mírný čas sklizně, který je pomalu spojován se sklonkem roku a přechodem v nový život.
   Bohyně Cailleach je totiž bohyní vskutku mateřskou, ačkoliv je to právě ona, která je často zdrojem strachu malých dětí. Je totiž bohyní života a smrti (opět napojení na Cernunna, boha podsvětí, nebo spíše zásvětí).
   Ve skutečnosti by mělo být na Cailleach nahlíženo jako na velkou královnu, která dává život a zároveň sklízí smrt. Tato vlastnost, udržování rovnováhy, je patrná v celé keltské mythologii.
   Ať už je to Succelos, který jedním úderem kladiva usmrcuje a jiným navrací život (ještě dnes můžeme u některých nemocných lidí vyznávající keltské bohy slyšet: "Tluč Succelosi, jen tluč", namísto modliteb k Brighit) nebo i ve větší míře v případě bůh Lugh, který po zabití Belena nastoupí na jeho místo. V této souvislosti se tradují zvěsti, že kdo zabije druida, musí zaujmout jeho místo a pokračovat v jeho práci. Ačkoliv by to pro někoho byla v dnešní době spíše pocta, tehdy se vědělo, jaké břímě musí druidové opravdu nést, a tak nikdo nechtěl převzít toto „žezlo" a zodpovídat se před Bohy kvůli nesplnění Geas -posvátných slibů.
   Cailleach je tady zosobněním celé keltské mythologie a víry, proto je právem považována za jednu z podob Velké Mateřské Bohyně ve své zimní podobě. Tato Bohyně se také zjevovala u smrtelných lóží dávných králů a přinášela a zase odebírala dar moudrosti… a možná je právě ona oním „smrťákem" dochovaným do dnešní doby.

   Samotné oslavy podzimní rovnodennosti nebyly nijak skromné. Symbolem bylo dokončení sklizně a roh hojnosti. Tento roh bývá někdy přirovnávaný ke svatému Grálu, kolem kterého je dnes díky jistému autorovi takový humbuk. Na rozdíl od neshod v křesťanské víře pro Kelty není žádný rozdíl mezi San Greál a Sang reál. Roh hojnosti může být jednak na materiální stránce chápán jako nádoba, ze které když se dotyčný napije nebo je do ní ponořen (viz kotel Ceridwen) dostává novou sílu. Každé malé keltské dítě ale ví, že tuto sílu propůjčuje sama Bohyně, tudíž je to síla vycházející z prastarého zdroje Mateřství…
   Hlavním smyslem tohoto svátku je tady upevnění rodinných svazků a setkávání přátel nebo celého kmene. Pořádaly se tedy bohaté hostiny, při nichž se lidé oblékali do nejlepších šatů a na stůl byly nošeny ty nejlepší pokrmy.
   Na takové hostině to byli právě bardové, kteří za zvuků hudby bavili všechny sezvané svými vyprávěními ze světa a recitací se básně a tzv. Triád, krátkých moudrých veršů.
   Obětním oltářem pro tento čas je přirozeně náruč Bohyně a její úrodný klín - pole.
   Obětiny se zaorávaly do brázd, přičemž se věřilo, že takto posvěcená půda se svým majitelům příští rok odvděčí.

   Přechodem do nové části roku se však nezapomíná na staré bohy.
   Opět je uctíván bůh Lugh ve své původní podobě jako bůh řemeslníků (není proto pravdou, že je hlavně slunečním Bohem, jak se můžeme dočíst; takové teorie vychází pouze z nepochopení celého keltského systému), který nyní bude patronem domácích prací, nastupujících na místo prací na polích. 

   Dodnes jsou tyto slavnosti zachovávány v podobě oslav svátků sv. Michaela a Marie.
   Pohanské svátky se přenesly do nové roviny, a ač každý nadáváme, buďme rádi, protože slavnosti svěcení kostelů, při kterých se sejde celá vesnice pod lípou a tančí, jsou naprosto věrnou kopií těch původních…

   Jako symbol těchto oslav jsou uznávány všechny oblé tvary, hlavně semena (bukvice, žaludy), ale i např. jablka.

autorem textu je Petr Lunwer Bílek