Alban Hefin (letní slunovrat)
(Svatojánská noc, Alban Hevin, Meán Samhraidh, Litha)
(21. červen)
V měsíci Equos, období Dair - dubu, se nalézá další z hlavních astronomických svátků, a to letní slunovrat. Toto období bývalo pro keltský lid velmi vítaným časem, neboť válečníci mohli na chvíli zapomenout na své války a rolníci si oddychli od tvrdé práce. Pro kastu kněží byl však Alban Hefin svátkem „spojování" a „utváření". Byl spojením slunečního kultu a kultu vody a vítězstvím světla nad temnotou. Nehledě na váhu, kterou tomuto období propůjčovala právě patronace dubu jakožto keltské posvátného stromu nejvyšší důležitosti.
Měsíc Equos, tedy měsíc koní, byl také považován za vhodný čas k přesunům, pěším či vojenským.
Letní slunovrat je pochopitelně jedním z nejdůležitějších svátků. Posvátným rituálem sám o sobě byl v tento čas i východ slunce, nehledě na skutečný čas slunovratu (jehož úloha je také velmi důležitá, viz níže). Při takovém východu slunce se i dnes srocují davy lidí kolem megalitického kromlechu Stonehenge v Anglii, z jehož středu lze pozorovat východ slunce.
Pro zajímavost - v našich podmínkách byl zkoumán v rámci projektu Menhir 94 menhir nacházející se u Klobuk na Slánsku. Menhir nese název „Kamenný pastýř". Při měření geomagnetického pole vědeckými pracovníky projektu byla právě v době slunovratu zjištěna anomálie, kterou zdánlivě nečinný kámen vytváří přesně v okamžiku východu slunce 21. června. Magnetická korona tohoto kamene je posunuta zhruba o jeden metr směrem na východ…dodnes se nedaří tento úkaz vysvětlit.
Vraťme se ale zpět do dob Keltů, ve které by byly tyto anomálie přirozeně vnímány jako naprosto přirozený důkaz vlivu bohů.
Kult slunce je patrný v mnoha keltských bájích. Většina hrdinů bývá přirovnávána ke slunečnímu bohu, který vítězí nad temným padouchem. Dodnes můžeme tento odkaz pozorovat ve většině pohádek a bájí (a nejen z keltské oblasti).
Kulturně byla oslava také zachována v podobě pálení svatojánských ohňů. Na nejvyšších kopcích se zapaloval oheň, podobně jako při Beltainu. Nejprve však bylo potřeba takový kopec vybrat a uspořádat na něj pouť, jíž se účastnila celá obec. V oblasti ČR máme několik takových posvátných míst, na které procesí vedla, vyjmenujme alespoň Říp či Blaník.
Ceremonie byla dosti podobná té Beltainské. Kolem ohně se tančilo, skákalo se přes něj, mladé páry se držely za ruce, aby předešli nešťastnému rozchodu…
Bylinami zapálenými od ohně se žehnalo dobytku. Pokud to bylo možné, tak se domy i celé vesnice obcházeli s pochodněmi. Konala-li se ceremonie na odlehlém kopci, obcházel se ten. Popel z rituálního ohně byl považován za posvátný a byl používán k posvěcení polí a nástrojů.
Oheň samotný tančil na dubovém dřevě, do kterého se přihazovalo dalších devět druhů dřeva a otýpka klestí z ohně z minulého roku.
Po rozednění, které druidové vítali zpěvem a modlitbou, se konala pouť k posvátným pramenům a studánkám. Stejně jako při jiných svátečních příležitostech se zde věštilo. Pokud byl do studánky vhozen posvátný popel z ohně, bylo proroctví přesnější (možná paralela z dnešní tradice věštění z kávové sedliny). Do studánky se dále vhazovaly posvátné předměty, od skleněných šperků přes železné amulety i zdobené předměty denního užitku. Voda obohacená o popel a obdařená dary byla poté brána a rozstřikována po polích, což mělo dodat zemi vláhu a přivolávat déšť.
Jak již bylo řečeno, nezapomínalo se ani na dub, který drží patronát v tomto období. Je jisté, že i v tomto období se stromy, keře a studánky zdobily podobně jako na Beltain, tedy pestrobarevnými pentlemi a drobnými ozdobami. Oslavy trvaly celých 12 dní.
Jako při správném keltském svátku měly ženy za povinnost uvařit pivo, do něhož se posléze přidávalo koření z místa, kde se ceremonie konala. Byl to čas radovánek, který teprve s příchodem středověku začal měnit svou funkci na ochranu proti démonům. Dá se říci, že v době Keltů se zde vyvolávali „démoni" v podobě lidských neřestí, což se pochopitelně církvi nelíbilo. Keltové totiž často v návalu euforie (piva) tančili jen ovinutí pásem z pelyňku či sporýše s věnci z popence na hlavách.
Samozřejmě, pokud se jedná o dobu, kde má slunce největší vládu, znamená to, že je to doba maximální síly slunce (délky dne), což samo o sobě bylo Kelty vnímáno i jako smutný čas, kdy slunce už bude pouze slábnout .
K tomu se váže legenda, ve které se praví, že sluneční bůh Belenos („Zářící") byl přímým potomkem Mateřské bohyně, která nechala přísahat všechny zemské i bytosti ze zásvětí, že neublíží Belenovi. Všichni tuto povinnost museli dodržovat, krom větvičky jmelí, která „neroste na zemi ani v zásvětí". Toto si uvědomil bůh Lugh, který si z větvičky jmelí vytvořil mocné kopí (sluneční kopí), kterým Belena zabil jen proto, aby nastoupil na jeho místo.
Pro Kelty to znamenalo, že odteď už se chystá na svou vládu Lugh, jenž zanedlouho opět bude žehnat řemeslníkům a kovářům, kteří se pomalu budou schylovat do svých příbytků a upustí od válčení. Možná právě proto někteří dnešní autoři milně klasifikují Lugha jako slunečního boha. Tento titul náleží jen a pouze Belenovi, který od určitého období slábne, aby se poté dle keltské tradice změnil v Lugha - tedy boha, který již má větší rozsah činností - dokáže cokoliv, je kouzelníkem stejně jako řemeslníkem či válečníkem.
Mnoho lidí v tento čas definitivně sklepává ze svých ramen onu jarní ospalost a koná velké skutky. Dobu sklizně mají v tento čas sběrači bylin v celé Evropě. Dodnes se v období letního slunovratu sbírá devatero (někde 7, 77, 99) druhů bylin a kvítí. Mezi byliny tohoto období patří třezalka, heřmánek, plavuň, arnika, bezový květ, řebříček, čistec, sporýš, lopuch, kmín, divizna, popenec a mochna. Tyto byliny je dobré podržet u svatojánského ohně, aby se aktivovala jejich síla a tím se propojil koloběh…příčina s důsledkem. Tímto se kruh uzavře a ceremonie bude dovršena.
autorem textu je Petr Lunwer Bílek