Imbolc

(1. únor)

Ty, jež jsi naší spásou,
Ty, jež se pyšníš v duši krásou.
Ty, jež jsi naše chůva,
Ty, jež jsi naše matka druhá.
Ty, jež léčivé vody vlastníš,
Ty, jež bolest v srdci plašíš.
Ty, jež jsi svatá pro náš lid,
Tak i druhým dáváš klid.
Ty jsi mírem v každém čase,
Ty jsi klidem v celé kráse.
Tebou chci být veden dál,
Tvou vůli ať já navždy znám,
Svou moc léčit propůjči nám.

(Lunwer, úryvek z básně Dávným Bohům)

 

Období měsíce Anagantios značí pro Kelty počátek období míru a práce na svých příbytcích. Jako v období jiných hlavních svátků byly v tomto období zakázány jakékoliv sváry a boje.

   Imbolc, slavený v noci 1. února při vstupu Slunce do znamení Vodnáře, je kouzelným časem počátku úrody. Pod sněhem zazelená první tráva a jehňata začínají mečet ve chlévech…nastává konec vlády zimní královny a Bohyně se mění do své panenské krásy. Tato změna, tolik typická pro Kelty, není ničím výjimečným - ve skutečnosti je ztělesněním přirozené obměny ročních období skrze mytologii a naopak.

   Bohyně Brigit se v tento čas vrací mezi lid a slibuje tak teplo domova a přípravy na novou úrodu a s tím spojené očišťování . Jako v mnoha kulturách je i u Keltů považováno světlo za nástroj očištění. Bohyně Brigita byla právě tímto světlem, které přišlo očistit svět po zimní temnotě. S tím se pojí mnoho rituálů, které jsou kmen od kmene odlišné, přesto lze mezi nimi vysledovat několik paralel.

   Samotný čas svátku je již prvotním očištěním v této době, jelikož se dny prodlužují a tím temnota pomalu prohrává svůj boj. Dá se říci, že každou kastu v keltské společnosti obdařila bohyně svým požehnáním. Kováři, ač pod patronátem boha Lugha jako patrona řemeslníků, začínají v tento čas mluvit o Brigitě jako o patronce těchto dní, jelikož připravují své nástroje. I zemědělci se začínají obracet na Bohyni a sledují změny v počasí. 
   Druidové a zejména Drusady obcházejí posvátné prameny a studánky a znovu hledají přízeň Brigity právě skrze tato orákula.
   Ženy v tento čas vyráběly tzv. posvátný Brigitin uzel, který se zavěšoval nad dveře. Jeho prostřednictvím pro sebe prosili obyvatelé domu Brigitu, aby poskytla ochranu jim i jejich domovu. 

   Samotné rituály k Imbolcu byly spojené s podstatou svátku.
   Ve vesnicích se uhášely všechny ohně nejen v domech, ale i v kovárnách. Mladé dívky, symbolizujíce panenskou Bohyni, chodily s pochodněmi a tyto domácí krby i pracovní výhně znovu zapalovaly.
   Zapalování malých ohníčků bylo též jedním ze zvyků v tento čas. Tyto ohníčky měly po celý rok ochraňovat zemi před kroupami a blesky.
   V předvečer tohoto svátku se peklo symbolické pečivo a připravovala se hostina.
   Vyráběly se malé slaměné panenky, které potom mladé dívky roznášely po vsi a lidé jim věnovali malé dárky. Tím proběhlo uctění Bohyně v každém domě.
   Také v tento čas se lidé věnovali věštectví, dodnes se zachoval leckde zvyk vhazovat do ohně čerstvé jalovcové proutí. Pálení jalovce má ochranitelský účinek a očišťuje domov. Druhý den se pak z jeho popela věštila budoucnost.

   Vedle roviny rituální měl svátek i funkci praktickou, neboť právě v tento den dali druidové pokyn pro započetí první orby. Do brázd byly vkládány různé předměty, jako vajíčka nebo kousky chleba a sýra a také medovina, víno či pivo.
   S orbou je spojen jeden rituál, který směl vykonávat pouze král (vůdce) vesnice. Vždy, když se vztyčilo nové sídlo, bylo jeho úkolem vytvořit kolem něj brázdu . Tuto svou povinnost vykonával i symbolicky právě na svátek Brigid, kdy byl druidy vyzván, aby provedl první orbu. Tím dal najevo svou sílu postarat se o svůj lid a zároveň tak vzýval Bohyni. Do pluhu mohli být zapraženi pouze bílí býci nebo koně a nikdo jiný nesměl zkřížit králi cestu, neboť by tak dal najevo nesouhlas s jeho vládou.
   Pokud se ohlédneme do naší historie, uvidíme tak Přemysla Oráče, kterak s bílými voly oře brázdu, jako budoucí král zemí českých.

   V jiných krajích je tento svátek spojován ještě s medvědem, což může být vysvětleno jednak etymologií slova Artorius, či jeho symbolikou podstaty mladého slunečního boha. Je divoký a zároveň slabý a stejně jako si slunce sem tam prorazí cestu skrze mraky, často bývá ještě přemožen mnohem silnějšími bohy , s nimiž bohyně trávila čas doposud. 
 
   Květinou tohoto času je pochopitelně sněženka , která byla vždy považována za znamení návratu Bohyně. V Anglii chodily v tento svátek dívky v průvodu bíle oděné s touto květinkou v rukou. Další křehké, avšak mrazu odolné květiny, představují bledule, šafrán a talovín zimní.

autorem textu je Petr Lunwer Bílek