Lughnasad

(1. srpen)

   Hlavním svátkem v měsíci Elembiuos - čase svatebním - je Lughnasadh.
   Mnoho dnešních autorů tvrdí, že nejdůležitějším svátkem v keltském roce je Samhain, kterým vše začíná a vše končí. Osobně tvrdím, že tím nejdůležitějším je Lughnasad. Tento svátek má hned tři roviny: rovinu zemědělskou, rovinu kulturní a rovinu sakrální.

   Na kopcích zaplály ohně, bůh Belenos má svou hranici a na jeho trůn dosedá Lugh - zářivý.

   Bůh Lugh byl znám jako patron všeho umění a řemeslníků. Býval velkým kouzelníkem i bojovníkem, který svým kopím zabíjí boha slunce Belena. Dle pověsti byl Lugh polobohem. Tyto svazky mezi keltskými božstvy a smrtelníky jsou chápány naprosto přirozeně a v legendách jich nalézáme několik. Na rozdíl od CuChulaina se Lugh naučil všemu umění, ať již umění boje či magické umění druidů. Když všem vynikal, vyzval každého z bohů na souboj v umění jim vlastním. Ze všech těchto bojů vyšel jako vítěz a byl proto přijat mezi Bohy. 
   Lughovou nevlastní matkou byla mocná bohyně Tailtiu, Velká Bohyně Matka, na jejíž počest bůh Lugh tento svátek založil. 
   Zde se poprvé prolíná lidský svět s tím božským. Často totiž panuje přesvědčení, že Lughnasad je svátek na počest bohu Lughovi. Toto tvrzení je naprosto nesprávné, neboť degraduje lásku syna k matce na pouhý samolibý zvyk. V keltské společnosti nejsou bohové vnímáni jako „nástroje poslední soudu", ale spíše jako „archetypy bytí". Tudíž má Lughnasad i své morální pravidlo, které nám říká: „nezáleží na tom, jak mocný jsi, cti svou matku, svou vlast a svou zemi, neboť tak budeš ctít tradice".
   Kdo jiný než Lugh mohl dostát tomu všemu.
   Bůh Lugh je uznáván mezi ostrovními i pevninskými Kelty a je vždy úzce spjat i se slunečním bohem.
   Řada evropských měst nese slovní základ slova Lugh: Lyon (jejž Lugh údajně osobně založil ještě jako smrtelník), Loudun, Laon, Leuven, Leyden, Legnica a možná že i české Louny nesou část tradice tohoto boha.

   Svátek samotný měl, jak už jsem naznačil, několik rovin. Mimo mythologickou a morální zde byla mnohem praktičtější rovina hospodářská a kulturní. 
   Právě tento čas nese na bronzové desce z Coligni název „Svatební čas". V tuto dobu byly svatby velmi často uzavírány, a to hned ve dvou verzích. Tradičním keltským termínem bylo ono Kozinovo „Do roka a do dne". Proto se často keltské svatby uzavíraly na dobu jednoho roku a jednoho dne. Pokud byl pár (nebo i více lidí) spokojen (či přežil), mohl být druhý rok oddán na celý život. Samotné keltské právo manželské je docela rozsáhlá kapitola a není v mé moci je zde celé popisovat tak, jak by bylo zapotřebí. Pokusím se jej tedy alespoň nastínit.
   Keltská společnost uznávala bigamii. Stejně jako u společnosti muslimské za tím stály většinou války, které krutě ubíraly životy mladých mužů. Proto bylo nutné zachovat rod i tímto způsobem. Postavení žen mělo však jasná pravidla. Když si muž domů přivedl jinou ženu, měla ta původní určitý čas na vyštvání oné nové. Pokud se jí to podařilo, nová žena musela odejít a muž si tuto ženu nesměl vzít. Žena měla v keltské společnosti také své postavení, byla to opatrovatelka rodiny a domu. Ženy také často zastávaly po svých mužích zděděné pozice - takto se dostala do svého úřadu i britská hrdinka, královna kmene Icénů, Boadicea. 

   Nejen svatby měly o Lughnasadu své místo. Tento svátek byl zároveň časem udělování vyznamenání či přidělování polností za služby, ale i časem velkolepých soutěží i závodů. Oslavy trvaly obvykle 5 dní, během nichž bylo zakázáno násilí (vyjma soutěží a ukázek boje), projevy nevraživosti či vymáhání dluhů.

   Asi nejznámější obřadní ceremonií zachovanou do dnešních dnů je dožínkový obřad. Druid za svítání prošel polem a vybral několik klasů obilí, které následně požehnal. Z těchto klasů se umlela mouka, z níž se vyrobilo těsto. Nakonec se z těsta vyrobila placka. Ta se musela upéci na ohni z jeřábu, jehož období je tak ukončeno a je mu vzdán hold. Upečená placka pak byla nabídnuta celé vesnici.
   Velkou úlohu v tento čas hrál i král kmene. Ten musel podobně jako druid odříznout pár klasů, kterými zatočil na nejvyšším kopci nad hlavou a přivolával tak požehnání bohů. Otázkou je, jestli toto byl akt pro úrodu, či požehnání plodnosti na svou osobu (točení nad svou hlavou a opisování posvátného kruhu plodnosti).

   Dalším zvykem v tento čas prováděným (zvláště na britských ostrovech) je uctění tzv. Zeleného muže - symbolu vegetace, který pomalu odumíral. V podmínkách ČR je to zejména postava Ječmínka, který je připomenutím této ceremonie.
  Dnes velmi populárním zvykem je utváření postav z posledního dožínkového snopu. Málokdo už ale ví, že tvar postavy byl odvozen z kvality úrody. Když byla úroda veliká, byl tvar jasně podobný panně, pokud však úroda byla sotva dostačující, bylo nutné postavu symbolizovat do tvaru babice, bohyně Cailleach. Mnoho dnešních „druidů" se tak dopouští nejen porušení tradic, ale ničí i kouzlo, které má celý obřad provázet. Pokud jsou sýpky plné, není třeba se obávat babice a příchodu zimy, proto je možno opěvovat život a mládí, pokud je však úroda slabá a příchod zimy je už za dveřmi, je nutné vzdát hold právě Cailleach a prosit ji o shovívavost - v tom je podstata rituálu.
   V Čechách se poslednímu snopu dodnes říká „starý" nebo „dovazný", na Moravě používají označení „bába".
   I zdobení snopu je tradiční - vlčí mák, koukol polní, heřmánek či chrpa.
   Poslední vůz s obilím byl vždy doprovázen dvojicí - pánem žní a královnou. Vůz byl majestátně ozdoben kvítím i plody a takto vyjel slavnostně z pole za bránu vesnice. 

   1. srpen byl mezi Kelty natolik zakořeněný svátek, že jej byla církev nucena přijmout pod záminkou oslavy sv. Petra. V tento den se Petrovi, který byl vězněn Herodem, zjevil zářící anděl a uvolnil mu okovy. V ten samý den byl Lucifer (ten, který nosí světlo - Lugh) svržen do podsvětí (Lugh též vládne jen v temné polovině roku, zbytek času vládne Belenos). Keltští křesťané zejména v Irsku však nespojují ani tak často Lugha s Luciferem, jako spíše s jeho přemožitelem archandělem Michaelem. Stejně jako Michael nosí i Lugh svaté kopí (jasanové kopí, pomazané jmelím). Právě některá místa v Irsku a jiných keltských zemích byla plynule přesunuta z patronace Lugha na Michaela - Le Mont-Saint-Michel ve Francii je toho skutečně „zářným" příkladem.

autorem textu je Petr Lunwer Bílek