Obnova polí

(16. duben)

   Období zvané Sail, tedy „období vrby", bylo již pro Kelty časem pevného svázání Bohyně se zemí a počátkem dlouhodobého působení jara a tepla. 
   V tento čas se země rozevírá a vydává své poklady - vše rozkvétá a stromy začínají pučet. V dávných dobách jsou tyto dny známé jako dny energie a nové životní síly. Vrba, podle níž je toto období označeno, má velký vztah k vodě a zároveň je měsíčním stromem. Je považována za strom života i konce, neboť i ze zdánlivě mrtvého pahýlu na jaře opět vylezou nové proutky. Vrba je také známa jako jeden z mála léků na otravu rulíkem zlomocným či blínem. Sám jsem měl možnost pozorovat, jak silice vrby zahánějí opojné stavy vyvolané těmito bylinami, jejichž používání je nadmíru nebezpečné a mělo by se přenechat jen zkušeným lidem.

   16. duben, který se později v keltských zemích stal svátkem sv. Padarna, znamenal pro Kelty počátek práce na poli. Když se rozevírá země a vydává své životodárné výhonky, je jisté, že se objeví i nemilý plevel, od něhož je pole nutné očistit. I na zoraném poli se uchytí nové, neboť síla Bohyně je veliká a plodná. V tento čas bylo také vhodné opravit poslední nástroje na obdělávání půdy a začít pomalu osévat. 

   O Keltech se často se mluví jako o bojechtivých válečnících, to ovšem není zcela přesné, neboť tato teze se zaměřuje pouze na jednu tvář této kultury. Keltská láska k půdě bývá dnes často překrucována v jakousi pseudo-víru spojenou s elfy, vílami a podobnými tvory. Tato tradice nemá s Kelty tolik společného, jak by se mohlo na první pohled zdát. Musíme si uvědomit, že toto mínění je hodně ovlivněno severskou tradicí, kde podobné vztahy byly častější než u Keltů. Navíc zobrazování skřítků, víl a jiných bytostí pochází částečně ze starého Řecka s tím, že finální podoby dotáhla k dokonalosti především renesanční okultní praxe. Tak díla jako Elementární bytosti od Paracelsa, či spíše jejich odkazy, se vlivem nevzdělanosti některých badatelů dostávají nazpět proudem času až ke Keltům. Lesní bytosti znamenaly pro Kelty přirozenou součást života, ovšem pokud bylo potřeba vystavět nové oppidum, neváhali tito „objímači stromů" les vykácet a jeho pozemky přetvořit na ornou půdu. Tento proces není vůbec v rozporu s keltským myšlením, neboť se jedno ztělesnění živoucí Bohyně proměnilo v jiné a Bohyně tak nabídla svou divokou náruč svému lidu.

   S polem je spojena většina keltských svátků a tradic, ať už se to týká první královské orby či běžného žehnání pivem a chlebem, což nám dává znát skutečný vztah Keltů k jejich živné půdě.

autorem textu je Petr Lunwer Bílek