Succelos

(20. květen)

   20. květen je v keltských tradicích postaven na přelom dvou měsíců - Giamonios a Samivisonios. Dle období spadá pod vládu Húath, tedy Hlohu. Samotný název měsíce Samivisonios se dá přeložit jako „období jasu". Keltové tak vyjadřovali jejich obeznámení s plynulým prodlužováním a zkracováním dne, a co je více důležité, dokázali tento ryze astronomický jev zakomponovat do svých tradic. Dá se tedy skutečně mluvit o „souznění s přírodou", ovšem ne v tom smyslu, jak je to dnes přetvářeno. Celé období je zasvěceno bohu Taranisovi (ze starokeltského Taran - Blesk). Tento bůh má s bohem Succelosem jednu paralelu, která opět protíná „myth" celé keltské společnosti. Stejně jako byl Taranis často římskými „uchovateli tradic" (Caesar, Diodoros, Lucanos) označován za krvavého boha, v jehož jménu se konaly až neskutečné oběti, bývá Succelos stejně neprávem obviňován z podobných krutostí.

   Bůh Succelos skutečně představoval pro Římany jisté nebezpečí, dá se totiž s trochou nadsázky říci, že byl „kovářem druidů" (někdy se v překladu uvádí „nebeský kovář"). Druidské učení, stejně jako učení kněží, léčitelů, šamanů a mágů, je často započato na základě prvního očištění a ukončeno konečnou zkouškou víry. Succelos byl v tomto ohledu jakýmsi „rektorem" druidů. V Irsku je znám jako Goibhniu, ve Walesu jako Gofannon. Jeho podoba se nám proto zachovala hned v několika bájích. Jeho jméno, známé v Galii jako Succelos - „ten, který silně tluče" - je znázorňován jako statný muž v krátké tunice, kapuci a kalhotách, který v ruce třímá palici, na konci opatřenou dvouhlavým kladivem. Jak už je u Keltů zvykem, jedna hlavice dávala život a druhá jej brala. I v tomto nástroji můžeme vidět nekonečný koloběh života, který je na počátku představován zrozením a na konci smrtí, přesto jsou oba tyto aspekty na jediné „násadě".

   V následující báji zůstává zachycen průběh takového zrodu pod Succelovou taktovkou:

   Student, který si přál zaujmout právoplatné místo mezi druidy a sloužit u některého dvora, byl nejprve Succelem rozdrcen na malé kousíčky. Ty poté nejvyšší soudce Succelos vhodil do kouzelného kotle, v němž se uchazeč nejvyšší moudrosti vařil. Po vytažení byl položen na kovadlinu a Succelos mu údery palice navracel život. Nově narozený druid pak znal všechna umění, byl očištěný a moudrý a rozuměl řeči všech tvorů.
   (Lunwer - volné zpracování pověsti)

   Tato pověst zachycuje hned několik důležitých prvků keltské mythologie, které je nutno připomenout. Keltský kotel byl de facto znázorněním „zásvětní říše" - tedy prostorem, kde je přítomna jen čirá moudrost, kde neexistuje zde žádná emoce, jen poznání. Tento stav se dá přirovnat k různým podobám „vesmírné moudrosti" či ke „kolektivnímu nadvědomí". Je to tedy popis rituálu, kterým dodnes procházejí někteří zasvěcenci do šamanské praxe, stejně jako zájemci o kněžské roucho. 
   Jako každá legenda má i tato svůj ryze materialistický základ, který nalezneme v popisech rituálů přijímání do úřadu bardů v keltské době (později Fili, Brehon aj.). Takový zájemce byl často vystaven fyzické námaze, jako je například těžký balvan na prsou či ponoření do ledové vody. V tomto fyzickém vypětí musel umět zapomenout na tělesnou schránku své duše a vytvořit a přednést oslavnou báseň dle výběru porotců. Takovýto člověk byl pak uznáván jako řečník. Po zániku druidské moci na počátku středověku to byli právě Brehoni, kteří Irsku dali novodobé zákony.

   Succelos je tedy jedním z bohů, jejichž odkaz je v keltské mythologii stále patrný a bude patrně živen do té doby, dokud budou existovat učenci, kteří budou ochotni podstoupit oběť, aby získali něco z onoho „Kotle moudrosti".

autorem textu je Petr Lunwer Bílek