Kukaččí den (Ptačí den)

(25. duben)

   V návaznosti na původní keltské tradice je Ptačí den (ve Velké Británii Kukaččí den) dodržován dodnes. Jedná se o další symbolický den jara, při němž se vítá ptactvo vracející se zpět z jižních krajin. Bylo to další znamení přízně Bohyně a je nepochybné, že bylo takto vysvětlováno. Pokud se třeba některý houf opozdil, mohlo to být vykládáno jako zlé znamení. 

   Je nám známo, že druidové znali metodu věštění budoucnosti dle letu ptáků, která byla ovšem spíše založena na prosté logice. Pokud z lesa vyletěl houf ptáků, bylo jasné, že se tam něco děje a je třeba se mít na pozoru. Dnes také víme, že před deštěm vlaštovky lítají níže u země. Tehdy možná nebylo jasné, že je to kvůli tomu, že se drobný hmyz připravuje na dosednutí, neboť změnou tlaku vycítí déšť a vlaštovky tedy musí lovit níže svou potravu. Moudrý druid pak snadno dokázal předpovídat déšť. Je ovšem možné, že celý vztah esoterního cítění a ptactva vězí v něčem jiném. Je známo, že čáp dokonale vycítí plodnou energii, a tak se usazuje nad domy, jejichž energie je v naprostém souladu se zemí. V těchto domech se také častěji povedlo početí i narození dítěte, proto je dodnes čáp považován za nositele dětí. Někde se říká, že čáp nosí pouze kluky a děvčata že nosí vrána. I tato teze má své kořeny u Keltů, neboť vrána byla vtělením bohyně Morrigan. Morrigan (též Morgana, Morrigu) byla bohyní válek, ale také bohyní vášně, smyslnosti a sexuálního chtíče. Byla to právě vrána, která ukončila život héroda CuChulaina klovnutím do ramene.

   Symboly ptáka nejsou u Keltů ničím vzácným. Ať už se jedná o dravce na helmách keltských válečníků nebo o ztělesnění britské bohyně smrti Morrigan v podobě vrány.
   Je zajímavé, že Keltové vyjadřovali havrana i vránu jedním slovem „Bran", jenž se také často vyskytoval v kořenech jmen. Z historie a legend jsou známa jména velkých válečníků jako Brannus, Brennus nebo moudrých druidů jako Vendigeitbrann. 
   Dalším ptákem uctívaným Kelty byla holubice - Glomen. Tento symbol mládí a krásy, stejně jako nevinnosti a lásky byl hojně používán v lidovém umění.
   Z legend se také často dozvídáme o proměnách mužů a žen v malé ptáčky, kteří pak hledají cestu k vysvobození skrze lásku a napravení svých chyb.
   V neposlední řadě je třeba zmínit fascinaci Keltů čápem, volavkou, sovou, dudkem, poštolkou či právě kukačkou.

autorem textu je Petr Lunwer Bílek