Věštění z ohně

(20. leden)

   Svátek Věštění z ohně slavený 20. leden byl svátkem - či spíše kulturní událostí - zaměřenou na užitek. Vzývalo se při něm hlavně ohňové a větrné božstvo - tedy Taranis a Essus, někdy také Arianrhod jakožto bohyně osudu.

   Všichni se toho času vypravovali na vyvýšená místa a svatyně, kde se odehrávala důležitá událost, a to věštění z ohně a dýmu. 

   Byl zapálen oheň nedosahující sice svou velikostí ohně Beltainského, nicméně stejné důležitosti, jehož prostřednictvím byla přinášena oběť vzývanému božstvu. Jako obětiny sloužily dary hmotné (zemědělské plodiny či lidské výrobky).
   Důležitost byla přikládána směru větru, postavení plamene ohně a tím i konečnému směru dýmu. Komplexní znalosti symboliky směru dýmu se předávaly výhradně mezi druidy, stali se tak jedinými, kdo jej mohli interpretovat. Zamezilo se tak subjektivní interpretaci osoby, jíž se věštba týkala. Tento svátek byl tedy, dalo by se říci, pasivní. Věštění probíhalo v rámci jednotlivců i celého kmene, nebo území.

   Tento zvyk se nese skrze většiny keltských svátků. Všimněte si, jak důležité jsou například kameny vyndané z posvátného ohně, nebo odrazy předmětů či skutečné tvary, které se objevují po vytažení z vody (kupříkladu odlévání cínu o Vánocích praktikované dodnes je takovou přenesenou podobou tohoto zvyku). Tento zvyk vychází z keltské víry vztahující se k důležitosti přírodních prostředí. V dnešní době je keltská kultura vlivem novodobé literatury považována za národ „elfů objímajících stromy", ovšem toto je zcela milné pochopení, vycházející z neznalosti autorů skutečných fakt a fantazírovaní na dané téma.
   Faktem zůstává, že Keltové používali přírodní prostředí (a zvláště jejich rozhraní - tma, světlo, voda, vzduch) jako místa, kde se rozdělují roviny bytí a kam jejich bohové snáze dosáhnou.

autorem textu je Petr Lunwer Bílek