Alban Eilir (jarní rovnodennost)

(21. březen)

   Období, do něhož spadá tento svátek, je obdobím Fern, tedy olše. Je už patrné, že všechny keltské svátky se nesou v duchu období, v němž se nacházejí. Čím byl vlastně ale tento čas pro Kelty zvláštní?

   Jarní rovnodennost, jež nemá pevné datum, jelikož je závislá na pohybu hvězdných těles, se slavila v lidovém podání právě 21. března. I pokud byl minut průsečík této rovnosti, nemělo to na lidové tradice žádný dopad. Je samozřejmé, že druidové dokázali určit přesné datum rovnodennosti. O tom se již dnes vědci neodvažují pochybovat. Druidský rituál pro čas jarní rovnodennosti ovšem není nikde zachycen, jelikož k podobným obřadům veřejnost neměla přístup. Musíme tedy vycházet pouze z lidových tradic a pokusit se nastínit alespoň ceremonii doprovázející keltský lid na jeho cestě kolem roku.

   Olše byla odnepaměti Kelty považována za strom ochraňující před spory a hádkami. Říká se, že amulet vyrobený z olše, stejně jako list položený na podlahu při stavbě domu, měl budovu chránit před budoucím neštěstím. Je přirozené, že lidé v měsíci Cutios, tedy v čase větru, očekávali různé změny, a proto se zaklínali právě tímto stromem.

   Počátek tohoto měsíce byl doprovázen hned jedním z osmi velkých svátků, a sice oslavou příchodu jara a tím i zlomení moci nad zimou. Alban Eilir, tedy „světlo země", stejně jako Ostara nebo Méan Earraigh, jsou různá jména různých časů pro jedno a totéž, co je dnes známo jako Velikonoce.

   Člověk, který se nikdy nesetkal s Kelty ani jejich symbolikou, může klidně kroutit hlavou nad takovýmto přerodem, avšak člověk znalý symbolů a tradic jistě nalezne v symbolu vejce, tak jak jej znali Keltové, odraz této ceremonie přenesené do dneška. Vejce bylo pro Kelty symbolem života. V tehdejších dobách bylo značeno kruhem s tečkou uvnitř. Kruh byl symbol času, toku dění, roku atp., tečka uvnitř pak znamenala cosi ukrytého v tomto koloběhu. Tím něčím byl život sám. Stejně jako skutečné vejce, tak i jeho symbolický obraz nesou prvky kulatých oblých tvarů plodnosti ukrývajících zárodek bytí - života. Není se tedy čemu divit, že křesťanská tradice zde doplnila tradiční vajíčko o beránka (symbol Ježíše Krista) a spolu s přijetím tradičních pohanských hodnot vytvořila velice příjemný svátek i v současném pojetí.
   Na povrch vejce Keltové malovali různé symboly, nejčastěji to byly ony klasické spirálky či proužky. Barvení se provádělo čímkoliv, co bylo po ruce, od slupek cibule po černý bez a vratič. Jako skutečný fetiš a magický předmět sloužilo vejce právě v tento čas, kdy zemědělci znovu ořou svá pole. Při tomto samotném magickém rituálu, při kterém jsou znovu polnosti probuzeny, se vejce nosilo během celé orby. Nakonec se obřadně vhodilo do brázdy, čímž byl naplněn magický obřad. Často ještě majitel domu sebral popel schovaný z jiných rituálů během roku k tomu, aby takové vajíčko přikryl a dal tím bohům najevo, že on i jeho rod ctí tradice. Keltové pamatovali i na své mladší členy. Ukrývali takto vyzdobená vajíčka v trávě a děti je chodily hledat. Takovéto hledání vajíček mělo velice přínosný vliv na keltskou soutěživost a zároveň děti učilo, že žádné kouzlo není jen tak, ale je třeba po něm pátrat. Tyto hry se pořádaly často při tradičním putování na kopce. Rodiny a celý kmen pak ve znamení olše utišily své zimní neshody.

   Dalším pohanským symbolem v tomto čase - schválně neříkám keltským, jelikož Keltové pravděpodobně tento zvyk převzali od dřívějších kultur - bylo právě dnes tak pro ženy nepopulární „pletení pomlázek a jejich následné užití".

   Existují dvě verze této tradice. Jedna tvrdí, že pomlázka je ztělesněný falus, který má ženám dopřát do dalšího roku plodnost a zdraví (symbolika znovu otevřených polí). Zvláště pokud uvážíme, že nyní nastává období svátků více spojených se sexuální tematikou než v předchozí „temné" polovině roku, připadá mi tato verze více symbolicky zapadající do keltského kola roku. Druhá teorie mluví o vyhánění nečistých duchů a démonů z žen. Tato teze je více nakloněná okultním praktikám ranného středověku, a tudíž ji považuji za nekeltskou. K tomu také mluví tradice pojednávající o právech žen v keltské společnosti. Stejně jako novodobé přetvoření tradice, kdy o přestupný rok chodí ženy s pomlázkou - odporuje to logice obou dvou tradic, ale na druhou stranu chápu, že v dnešní době emancipace se není čemu divit. Proto se dnes stává, že se na vesnicích potkávají o přestupný rok (který mimochodem keltský rok neznal) skupinky ozbrojených mužů i žen, a pak nastává ta pravá očista.

   V této době kvetou trnky, jilmy a kručinky, z bylin se nejvíce užívá podbělu a devětsilu, které zahánějí zimní nachlazení a slabosti. Spojení pozdějších keltsko-germánských tradic se objevuje i u našich německých sousedů, kdy se na Květnovou neděli pletou věnce ze zimostrázu, zeravu, tisu, chvojky, jedle, smrku, vrby a listí z buku. Takovýto věnec se pak upevňuje na bezový kříž na dlouhé lískové holi, na který se pak zavěsí vejce. S tímto je spojeno i naše svěcení kočiček.

   Nejsvatější bylinkou tohoto času je pochopitelně prvosenka neboli petrklíč, sloužící bohyni jako klíč k nebesům. Opouští tak pomalu symbolicky svůj spánek a chystá se opět obejmout svět a svůj lid. Není divu, že se později tento symbol objevuje i na svazku klíčů sv. Petra.

autorem textu je Petr Lunwer Bílek