Oslava Bohyně Matky

(24. květen)

   24. května, byl slaven svátek opačného ražení, než je ten předchozí. Oproti oslavě Succelose, která byla více méně oslavou dodržovanou druidy, byla oslava Bohyně skutečně kmenovou událostí.
   Samotná postava Bohyně Matky je v keltské mythologii dosti nejasný, i když velmi často zobrazovaný pojem. Keltské náboženství se skládalo vždy z posvátné trojice bohů, např. Taranis - Teutates - Essus v Galii, Taranis - Epona - Teutates v Hercynském lese či Morrigan - Tarranis - Dagda v Irsku. Vždy se jednalo o zastoupení trojice bohů. Takovéto zobrazení bohů je však některými dnešními znalci v oblasti teologie a religionistiky, stejně jako praktikujícími druidy, považováno za nepřesné, jelikož je přenesené do jiné doby. V keltské době byla antropomorfnost všude chápána jako přirozená věc. Příroda nikdy není stejná, sice se cyklicky vrací do stejného bodu, avšak již dávno posunutého do jiné roviny. Keltské umění nám často tuto přirozenou změnu zobrazuje, ať už se týká třeba přerodu Gwiona a Ceridwen v mythologii nebo antropomorfní rukojeti meče v umění kovářském.

   Různé kmenové obměny jednoho a téhož boha nejsou ničím neobvyklým, proto se není čemu divit, že někteří znalci považují často všechny podoby bohyní (nikoliv však bohů) za totožné. Kupříkladu Mateřská bohyně, na jejíž počest uspořádal Lugh oslavu, je tou samou bohyní jako moudrá Ceridwen či bojechtivá Morrigan. Možná že je zde jistá paralela ke skutečným ženám, které „pružněji" (nechť mi páni odpustí) reagují na okolní změny a přizpůsobují se. Je to prostá lidská snaha přežít a ochránit své dítě, či je to odkaz Bohyně v každé ženě? 

   Mnozí z Vás mohou nad touto otázkou bloumat, Keltové však měli v této věci jasno.

   Právě proto byl 24. květen oslavou ženského aspektu, představovaného na nejvyšší úrovni právě Bohyní Matkou. Oslavy se konaly v duchu rodiny, kdy se sešel celý rod, který uspořádal oslavu. Slavnost samotná byla vždy otázkou rodinného rozhodnutí, v tomto případě to však byla žena (jakožto přirozená „kněžka" bohyně), kdo měl rozhodující slovo. Dodnes nalézáme vyobrazení mateřské bohyně jako trojici žen (panna, žena, bába) či jako urostlé ženy s bílým psem. Bílé zvíře bylo samo o sobě považováno za posvátné (pro jeho výjimečnost stejně jako pro barvu). Pes byl ochranitelským zvířetem doprovázejícím poutníky na cestách. Bílý pes po boku bohyně měl však ještě jeden aspekt, a to léčitelský.

   Chápat obraz bohyň v keltském světě jako různé podoby téhož principu není ani tak důležité, podstatnější je chápat ženu jako rodičku a uchovatelku rodu, ztělesnění krásy a vášně (i boje) a jako nositelku tradic. Neboť jsou to velmi často ženy, od kterých slýcháme první báje…

autorem textu je Petr Lunwer Bílek